Na boj o státní rozpočet by se mohlo pohlížet jako na bojovou scénu v divadle -  herci (politici) zastupující válčící strany se střetnou před zraky diváků, aby změřili své síly a pokořili své nepřátele. Mezi bojem o státní rozpočet, který proběhl 9. prosince, a divadelní bojovou scénou, je však jeden zásadní rozdíl: někteří politici se až příliš identifikovali se svou rolí nad kterou nebyli schopni se povznést a v emocionálně vypjatém prostředí  přitom ještě klesli na úroveň osobních útoků, označujíce své protivníky za lháře a pijavice.

Není ani divu, že mnozí lidé v České republice pohlíží na politiky s despektem. Často hrají v nepřehledných hrách ve kterých se vžívají do svých rolích tak urputně, až své role žalostně přehrávají. Když má dojít mezi politiky k dialogu, tak se občas div nepoperou do krve. Kdo by si zaplatil vstupenku na takové představení?

Friedrich Nietzsche napsal v knize Tak pravil Zarathustra: „K trůnu směřují všichni: je to jejich šílenství - jako by na trůnu sedělo štěstí! Často sedí na trůně bahno - a často též trůn na bahně." Zdá se až nepochopitelné, jak silná je touha po moci u některých politiků - jakoby moc samotná mohla člověka učinit šťastným. Touha po moci však nemusí být sama o sobě špatná. Škodlivou se však často stává, když přestává respektovat podmínky souboje a je ochotna sáhnout po jakékoliv munici která je po ruce.

Do svých divadelních her vkládá Shakespeare (otázka autorství Shakespearových je ponechána stranou) často zajímavé dialogy bojovníků před bitvou. Mnoho by se od nich mohli někteří naši politici naučit. Tak třeba ve hře Antonius a Kleopatra probíhá následující rozhovor mezi dvěma nepřáteli:

POMPEIUS:    „Tebe já znám! Jak se ti daří?"

ENOBARBUS: „Dobře, a bude mi líp, když chystají se tu čtyři hostiny."

POMPEIUS:   „Podej mi ruku. Nic proti tobě. Viděl jsem, jak válčíš, a chtěl bych mít tvůj  fortel."

ENOBARBUS: „Já vás, pane, moc v lásce nemám, ale vážím si vás. A vím, že chvála, kterou o vás šířím, je pořád  malá."

POMPEIUS:    „Líbí se mi tvoje přímost a otevřenost. Teď tedy zvu vás všechny na svou loď. Půjdeme, páni?"

 

Na dalším místě ve stejné hře uzavírá Pompeius rozhovor po bujaré pitce se svým úhlavním nepřítelem Antoniem slovy: „Antonie, zabrals dům mého otce. Jsme však přátelé. Sestupte do člunu." 

Je to nepředstavitelné, že by se takto podobně mohli k sobě chovat navzájem i naši politici na parlamentní scéně? Proč? Ačkoliv by se mezi sebou přeli, tak že by se navzájem respektovali a politický boj by nepřeváděli do roviny osobních útoků?

Chceme takové politiky u moci? Nebylo by to občerstvující mít politiky, kteří by dokázali odložit své osobní antipatie, nebrat svou roli tak smrtelně vážně, a dokonce se i zasmát sami sobě? Přilišná vážnost je nejen nudná, ale vytváří zbytečně dusnou a napjatou atmosféru. Kéž by si všichni naši politici vzali k srdci slova Friedricha Nietzscheho z Tak pravil Zarathustra: „A když jsem viděl svého ďábla, shledal jsem ho vážným, důkladným, hlubokým, slavnostním: byl to duch tíže - jím padají všechny věci. Nikoli hněvem, leč smíchem se zabíjí. Vzhůru, zabme ducha tíže!"