Poslední dobou narůstají predikce, že Evropská unie se kvůli současné krizi eurozóny co nevidět rozpadne. Nedávno se objevil na International Herald Tribune sloupek, na jehož konci autor Roger Cohen vyzývá čtenáře k přípitku na potápějící se evropskou loď. Ve svém blogu předpovídá Petr Mach rozpad EU a zakončuje slovy, že rozpad EU "přijde dřív, než jste si mysleli." Současná krize eurozóny je zajisté vážná a bude mít dalekosáhlé důsledky pro fungování eurozóny a může zásadně ovlivnit i celý proces evropské integrace. Hovořit však v tuto chvíli o zániku celého evropského projektu, projektu, který trvá přes více než půl století, je předčasné.

Dá se snadno pochopit, proč současná situace plodí spekulace o zániku EU. Projekt evropské integrace se skutečně ocitl v těžkém testovacím období. Během víkendu se ministrům financí eurozóny podařilo při velmi namáhavých jednáních přijít se záchranným balíčkem, který v EU nemá obdoby. Jednání týkající se mnohem menších rozhodnutí trvají většinou mnoho týdnů a měsíců; nalezení konsenzu mezi tak širokými zájmy různých představitelů v tak krátkém časovém rozpětí se dá považovat za zázrak a svědčí o velké závažnosti současné situace.  

Na krize je však často užitečné pohlížet i s časovým odstupem, nebo sub specie aeternitatis (pod zorným úhlem věčnosti) židovského filozofa Barucha Spinozy. Historie evropské intergace není historií neustále plynulé integrace bez jakékoliv krize. Spíše připomíná první jízdu v autoškole- nejdříve dupnutí na plyn, pak šlápnutí na brzdu, pak opět náhle zrychlení, rychlé zpomalení...Není ani divu, ´eurožák´ autoškoly předtím nikdy nejezdil (evropská integrace je projektem bez historické paralely) a jízda je spíše improvizací než plynulou jízdou, ostatně jako politika samotná.

Krizí prošla evropská integrace již několikrát. Římské smlouvy podepsané v roce 1957 zakládající Evropské společenství (přejmenováno na Evropskou unii Maastrichtskou smlouvou v roce 1992) ve svém 2. odstavci uvádějí, že cílem Evropského společenství je založení společného trhu. Tento trh měl být založen do roku 1969, avšak výrazné kroky k jeho realizaci byly učiněny až Jednotným evropským aktem podepsaným v roce 1987 a přijetím Maastrichtské smlouvy.  

Neschopnost dodržet deklarovaný termín výrazně zpomalilo rychlost evropské integrace, jejíž životaschopnost začala být zpochybňována. Od podpisu Římských smluv až do Jednotného evropského aktu nebyla přijata žádná nová integrační smlouva a proces evropské integrace se plížil hlemýždí rychlostí. Období 70. let a první poloviny 80. let v kontextu evropské integrace se nazývá obdobím ´eurosklerózy´. Důvodem pro náhlé zrychlení procesu integrace koncem 80. let bylo m.j. přesvědčení sdílené evropskými státníky, že hlubší integrace je cestou ven z potíží evropských ekonomik (naskýtá se otázka, jestli současná krize vyústí k rozkladu eurozóny, nebo ještě k hlubší ekonomické integraci jako tomu bylo tehdy).

V 90. letech a s počátkem nového milénia probíhala evropská integrace velmi rychlým tempem. Byla přijata Maastrichtská smlouva jež výrazně uspíšila evropskou integraci, poté Amsterdamská smlouva, Smlouva z Nice a s rokem 2004 přišlo rozšíření EU o 10 nových členských států. Ze zorného úhlu historie evropské integrace to bylo nezvykle plodné období. S odmítnutím Smlouvy o Ústavě pro Evropu v roce 2005 v referendech konaných ve Francii a v Nizozemí byly noviny plné článků předjímající brzký zánik EU. EU se však vzpamatovala a koncem minulého roku byla ratifikována všemi státy EU Lisabonská smlouva, která přivádí evropskou integraci na novou úroveň. Pokud se nyní hovoří opět o krizi EU, tak za nějakou dobu se může situace opět obrátit, jako tomu bylo již několikrát v minulosti.  

Současná krize eurozóny je závažná. Princip solidarity mezi státy EU může být vážně otřesen s neblahými důsledky pro proces evropské integrace, obzvláště nyní v období ekonomické krize, kdy sympatie vůči slabšímu když silnější sám strádá není populární mezi občany ekonomicky silnějších států. Úspěch či neúspěch při vypořádání se s ekonomickými problémy tížící eurozónu bude mít především dopad na osud společné měny euro. Pokud by euro dle katastrofických scénářů jako měna naprosto padla, tak byť by to bylo pro EU silnou ranou, tak nemusí být nutně knock-outem. Evropská integrace prokázala resistenci proti šokům v minulosti, a byť silně udeřena, dokázala se vždy postavit opět na nohy. Když už se náš ´eurožák´autoškoly vyhýbal sloupům již přes půl století, tak není nutné znepokojovat se výkřiky falešných proroků oznamujících se skálopevnou jistotou, že brzy nabourá.  Takových již evropská integrace ve své historii zažila mnoho.