Během jediného týdne se pro Českou republiku odehrály dvě významné události: vyhráli jsme zlato na mistrovství světa a ve volbách jsme dali najevo touhu změnit tvář české politiky.  Volby s sebou smetly i několik významných politických představitelů, jejichž odchod byl nečekaný. Po několika letech nejen hokejového útlumu se zdá, že jsme se opět postavili na vlastní nohy a věříme v sílu formovat si vlastní osud, za který neseme plnou odpovědnost. Již nereptáme jako malé dítě a nestěžujeme si na svůj úděl. Učíme se nést břímě svobody, které nikdy nebylo lehké.

Svou českou identitu pociťujeme snad nejvíce při hokejových vítězstvích. Letošní vítězství bylo úplně pohádkové: na vítězství českého týmu sázel málokdo, avšak svou týmovou spoluprací, disciplínou a trochou štěstí se podařilo Davidovi porazit ve finále i našeho odvěkého Goliáše. Finále se navíc odehrávalo v Německu, které nás kdysi také okupovalo a hlavním sponzorem byla česká automobilka- je těžké si představit větší pocit historického vítězství.

Výsledky voleb byly překvapivé - i přes globální finanční krizi, která tradičně nahrává spíše levicově orientovaným stranám, nám bude nejpravděpodobněji vládnout koalice pravicových stran s 118 poslaneckými mandáty, tedy s výraznou většinou. Již před volbami skončil ve svém postu Mirek Topolánek. Svými preferenčními hlasy dali najevo voliči ČSSD, že by se jim více líbil ve vedení strany Bohuslav Sobotka než Jiří Paroubek, který ohlásil dokonce svou rezignaci. Odchází také Jaroslav Tvrdík, který selhal i na tomto postu, stejně jako předtím při řízení ČSA. Pavel Bém končí v čele pražské ODS. Byť se nemění všichni politici, došlo k jejich výrazné obměně.

V snad neznámější hře Williama Shakespeara, ve hře Romeo a Julie z roku 1596 milenecký pár tragicky umírá ve společnosti, která nepřála jejich lásce. Jejich životy zanikají do značné míry vinou nepříznivého okolí. Z jistého úhlu pohledu to tak byl krutý osud, který zapříčinil jejich utrpení a oba dva byli pouze jeho nevinnými oběťmi. Ve hře Antonius a Kleopatra, kterou Shakespeare napsal zhruba deset let poté, se oba protagonisté přímo podílejí na chodu světa, který je ochoten šlapat po lásce a způsobovat utrpení. Oba dva jsou jak oběťmi, tak i pachateli ničící lásku. Jedním z poselství této hry může být to, že jsme aktivními tvůrci našeho osudu a odpovědnost za stav světa bychom měli nejdříve hledat u sebe. Ve filmu The Mission z roku 1986 si jedna postava stěžuje, že je svět krutý, načež mu druhá odpovídá, že svět není krutý sám o sobě, ale my ho činíme krutým.

Možná lze přirovnat vývoj českého národa od získání svobody v roce 1989 k vývojovému posunu obdobnému v těchto dvou Shakespearových hrách. Z dob komunismu jsme byli navyklí pasivně přijímat svůj národní osud, který nám byl diktován komunistickou stranou. Mohli jsme jako Romeo a Julie vinit krutý osud za své nenaplněné sny a touhy. Nabytím demokracie v roce 1989 jsme sice získali svobodu, ale málokdo tento cenný dar využil k pomoci české společnosti - období divoké privatizace a dodnes vysoká míra korupce svědčí spíše o péči o vlastní kapsu než o českou společnost. Někteří jedinci si urvali osud pro svůj prospěch, ale zbytek nechal na holičkách. Politická scéna se mnohým natolik znechutila, že být politikem se stalo jedním z nejméně respektovaných profesí. Mnozí propadli apatii a jakoby svým postojem prohlašovali: "Nemá to cenu o cokoliv se v tomto státě snažit, je to krutý osud, vše už je prohrané." Vítězstvím v hokeji a výsledkem voleb jako bychom si konečně uvěřili, že nejsme národem pasivně přijímajícím rány osudu, ale národem, který si je vědom odpovědnosti za svůj osud a síly pokořit i toho nejsilnějšího nepřítele. Jakoby by bylo slyšet na ulicích měst a vesnic heslo vykřikované na konci filmu Kouř: "Má to cenu!"