Ne, dobrovolná vyšší daň není ani překlep v nadpisu ani oxymoron. Jak každý občan ví, zvyšování daní obecně patří mezi nepříliš populární způsoby toho, jak zvýšit příliv peněz do státní pokladny. Ale co dělat, když lidé chtějí platit vyšší daně sami od sebe?


Nedávno došlo k Dánsku, které patří mezi země s nejvyššími mírou zdanění příjmu, ke skutečně kuriózní události. Dánská vláda vytvořila na žádost jednoho občana speciální účet, na který může kdokoliv dobrovolně zaplatit vyšší daň ze mzdy, než kterou mu vyměřuje zákon. K dnešnímu dni tuto možnost využilo již více než 246 Dánů a celkem na něj přispělo přes 13 tisíc eur! Taková důvěra a podpora občanů je snem každé vlády na světě. Řecká vláda může té dánské jen závidět. Jak je to jen ale možné? A přispěl by v ČR vůbec někdo na podobný účet? Niccolo Macchievelli radí svému příteli Lorenzovi Medicejskému v knize Vladař:  "Podpory se musí dostat všem, kteří se s plným zaujetím věnují svému povolání...a je třeba dát jim záruky, že co vytvoří, nepřijde vniveč, nebo že to nezhltnou zvýšené daně."

 
V devadesátých letech jsem měl tu možnost v Dánsku pět let žít a studovat zde střední školu. Ačkoliv si geograficky nejsme velmi vzdálení, rozdíly jsou značné. Brzy poté, co jsme se do Kodaně s rodinou přistěhovali, jsem se stal svědkem jedné události, která mi utkvěla v paměti a o které si myslím, že dobře vystihuje dánskou mentalitu. Tehdy jsem si jako student přivydělával roznášením ranních novin. Jednoho dne jsem jako obvykle vstal okolo čtvrté hodiny ranní a vyrazil na kole rozvážet noviny. Jak je pro Dánsko typické, bylo sychravé počasí a společnost mi dělali pouze déšť a prudký vítr. Dojel jsem na malou křižovatku v jedné řídce osídlené oblasti. Nikde ani živáčka, jen u  přechodu pro chodce stála paní a čekala až se na semaforu rozsvítí zelená. Hustě pršelo a ona neměla deštník. Zelená ne a ne se objevit, tak čekala dál, ani jí nenapadlo se rozhlédnout, jestli nejede nějaké auto a přejít na červenou. Fascinovaně jsem tu dámu pozoroval a nemohl uvěřit vlastním očím. Tak brzy poránu byl takřka nulový silniční provoz, široko daleko nic nejelo, byla na malé nevýznamné křižovatce, ale stejně poslušně čekala na signál semaforu. Něco podobného jsem předtím v Čechách nikdy nezažil. Zákaz přecházení na červenou byl pro tu paní prostě definitivním pravidlem a tečka. Žádné pokusy ho obejít či porušit, když se nikdo nedívá.

 
Pouze z této události samozřejmě nelze činit generalizující soudy o Dánech; tento zážitek zde uvádím hlavně proto, abych ve zkratce popsal dojem, který mám o vztahu dánské společnosti vůči pravidlům a zákonům. V roce 2009 skončilo v celosvětovém hodnocení Transparency International  Dánsko  podle indexu vnímaní korupce  (Corruption Perception Index neboli CPI)  nejlépe hned za Novým Zélandem, který je na prvním místě (Česká republika je na pozici 52). Osobně se mi zdá, že Dánům myšlenka korupce či obcházení zákona připadá cizí. Daňoví poplatníci si přece model vysokých daní a sociálního státu sami zvolili a plně důvěřují vládě, že peníze jí svěřené moudře použije. Ba co víc, najdou se tam i lidé, kteří chtějí státu pomoci, když je v nouzi dokonce i nad rámec svých povinnosti.

 
Připadalo mi tehdy, že jako Češi vnímáme zákon a státní instituce velmi odlišně - chováme se, jakoby tu stát a zákon nebyl pro nás, ale proti nám a z toho logicky plyne nižší respekt před právem a autoritou státních institucí. Celková důvěra české společnosti v politický a právní systém je v ČR daleko nižší než v Dánsku a korupční prostředí tuto důvěru nadále narušuje. To, že je u nás taková situace lze částečně přičíst dlouhému období komunismu, avšak nelze za to vinit pouze toto dědictví. Shakespearova slavná věta "něco shnilého je v království Dánském" bohužel platí dnes pro Českou republiku.

 
Důvěra v naše politiky by mohla být taková jako třeba v Dánsku, ale podobně jako v partnerském vztahu, vyžaduje vybudování důvěry dlouhodobé a trvalé úsilí obou stran. Ti, kteří v tomto státě tvoří zákony a dohlížejí na jejich dodržování musí primárně usilovat o získání naší důvěry. Stát bez společenské důvěry je neefektivní a nefunkční. Přispěli by lidé v ČR do státního rozpočtu více než nutně musí, když stát trpí nedostatkem financí? Snad jednou ano, ale až si budou jistí, že žijí se státem ve svazku založeném na důvěře.