Přiznávám - o povodních na Liberecku jsem toho nejdřív moc nevěděl, několik dní jsem si dopřával tradiční letní odpočinek a nezajímal se o hektický svět tam venku. Změnila to však zpráva, kterou mi poslala kamarádka, která mi nabídla, abych přijel pomoct jako dobrovolník do jedné vesnice na frýdlantsku humanitární organizaci Adra. Bylo krásné počasí, modrá obloha bez jediného mráčku. Idyla. Lidé jen tak lelkovali, vyjížděli na výlety, koupat se.. Představa, že za chvíli budu v naprosto jiném světě, se mi v tu chvíli zdála být absurdní. Vyjeli jsme tedy pomáhat. Po cestě jsem si vzpomněl, jak jsem kdysi v knize Myšlenky od Blaisa Pascala četl zamyšlení na tím, jak si lidská mysl vybírá jako svou skutečnost pouze malý výsek reality, který je jí příjemný. Jsme si vědomi toho, že na světě rozhodně nejsou jen hezké věci, ale radši to vypouštíme a nenecháme se jimi ovlivnit. Prostě si v hlavě přefiltrujeme obsah zpráv nebo novin a dál se tím nezabýváme. Proč taky? Zítra přece vyjdou nové noviny, přijdou nové události. Možná je to náš pud sebezáchovy, který do velké míry určuje naši volbu - psychika je křehká a dobrovolné vystavení se nepříjemnému může být pro ni ohrožující.

Letní pohoda, která panovala při cestě náhle zmizela a okolní svět jakoby se změnil v černobílý film s katastrofickým scénářem. Přijeli jsme do městečka, kde panovolo hrobového ticho. Všude ze stromů visely cáry prádla a povlečení, plandaly na větvích jako prázdné lidské kůže vyobrazené v Michalangelově Posledním soudu v Sixtinské kapli. V řece ležely zkřivené trosky železných konstrukcí mostů. Všechny obchody byly zavřené, všude na budovách bylo vidět jak vysoko prudká voda stoupla. Před domy stál znehodnocený majetek obyvatel pokrytý bahnem. Lidé čekali až někdo odveze jejich zničený nábytek na skládku, vypadalo to jako by s ním odváželi i kus jejich duše.. Tady desítky a stovky lidí přišlo o své naděje. Připadalo mi to až neuvěřitelné, jsem pár kilometrů od svého domova, kde je mi tak hezky,  a najednou se dívám na takovou zkázu. Cítil jsem se možná i trochu provinile.

Nejsmutnějším zážitkem pro mě byly rozhovory se staršími lidmi postiženými povodní. Někteří se v často nenávratně poškozených domech narodili a strávili v nich celý svůj život. Jiní přišli o dílny, ve kterých provozovali svou živnost a nyní se báli, že budou odstrčeni do domova důchodců, protože jejich skromný důchod nebude stačit na rekonstrukci jejich domů. Mladý člověk se může snadno přestěhovat a začít nový život - ve stáří je taková katastrofa mnohem horší. Byl jsem zaskočený tím, o čem lidé, kterým jsem přišel pomoci, mluvili. Jedna starší paní postrádala recepty, které sbírala celý život. Dlouze vyprávěla jaké recepty měla a jak si vnoučata a sousedé pochvalovali její jídlo. Chvílemi bylo až absurdní slyšet ji dlouze vyprávět o jejích receptech, zatímco ve vedlejším pokoji hrála z televize nahlas dětská říkanka a venku její děti a vnoučata odklízeli bahno ze zdevastovaného domu... Pro ni bylo vaření celý život. Ještě si neuvědomovala ty následky, zatím byla v šoku z toho, co se stalo a řešila ztrátu receptů. Jiný člověk mi vyprávěl o své dílně a zatopení jeho domu, rozplakal se nikoliv ze ztrát které utrpěl, ale z dojetí nad pomocí lidí, známých i neznámých.

Po celém dni jsem se i já cítil rozrušený z této atmosféry a potřeboval jsem si uspořádat myšlenky. Měl jsem rozečtenou knížku (Odpověď Jóbovi), ve které se Carl G. Jung polemizuje nad dobrem a zlem ve světě. Hlavou mi ještě rezonovaly myšlenky o Bohu, který se chtěl přiblížit lidem inkarnací do Syna, který trpěl a pak ještě více přes Ducha Svatého v každé živoucí bytosti. Uvažoval jsem nad různými mravními teoriemi a antickými i novodobými pokusy vysvětlit utrpení a zlo ve světě. Vše mi připadalo v tu chvíli naprosto nedostačující. Vjemy toho dne mám stále před očima a racionální pokusy toto neštěstí uchopit mi připadaly jako chytání ryb potrhanou sítí.

Blaise Pascal dále psal, že Bůh (C.G. Jung chápe termín ´Bůh´ psychologicky jako jakákoliv idea ultimátna, byť to značí první či poslední, nejvyšší či nejnižší) je nikoliv pouze námi zvolený výsek reality, kterou chceme vnímat, ale realita v celé své úplnosti, totalitě (v tomto kontextu je zajímavý hebrejský pozdrav šalom či arabský salám, který znamená nejen ´mír´ ale také ´celistvost, úplnost´). Otevření se veškeré realitě, která nás obklopuje, i té bolestivé a nepřijemné, by tím bylo i bližší pochopení Boha samotného. Naopak uzavření se pouze v realitě, která je nám příjemná ze strachu před nebezpečím pro naše duševního pohodlí by bylo žití částečné a neúplné, klamné pokud bychom výsek považovali za celistvou realitu. Pokud je možno zaměňovat Boha s realitou samotnou, tak se můžeme ignorací utrpení po povodních ocitnout v kůži proroka Jonáše, který utíkal před Bohem. Poznávání Boha by tak nebylo nic příjemného, přistupovali bychom k němu v bázni a chvění. V bázni a chvění před nevyzpytatelným Bohem, kterého je v takovýchto situacích tak těžké chápat, tak těžké milovat.

Možná ani Bůh není všemocný. Možná nás volá jako proroka Jonáše, abychom se otevřeli celé realitě, i té, která je nám nepříjemná a reagovali na ní, vysvobodili jí. V židovské mystice čeká ve světě Boží přítomnost, ´šechina´ (slovo ženského rodu, nabízí se paralela s personifikovanou moudrostí, Chochmou, jež dle Starého zákona existovala ještě před stvořením světa) než ji člověk vysvobodí a tak se spojí v posvátném sňatku (řecky Hieros gamos) se svým Stvořitelem. Možná i Bůh čeká na naši reakci a dokonce jen naše reakce může realitu změnit, ´vysvobodit ji´. Možná Bůh tiše očekává, že pro tyto lidi, kteří trpí, budeme víra, láska a naděje.