Vyrostl jsem v českém prostředí navyklý na negativistickou stránku české povahy, takovou, která je skeptická k jakékoli možné pozitivní změně v České republice. Tohoto záporného přístupu jsem si všiml v každém zaměstnání, které jsem kdy vykonával – ve státní správě, neziskové a soukromé sféře. Nikdy jsem pořádně nerozuměl a stále nerozumím této neochotě uvěřit v pozitivní pokrok v České republice. Dalo by se to ještě snadno pochopit během období komunismu, kdy měli lidé mizivou naději ve změnu sociálního, politického a ekonomického nastavení. Čím to však je, že tato skepse přetrvává ještě více než dvacet let po obnovení naší demokracie?

Po návratu ze studia v zahraničí jsem si rychle zvykl na tuto všeobecnou atmosféru beznaděje.  Jelikož jsem mohl porovnat českou situaci se situací v zemích, kde jsem studoval, viděl jsem, že věci v ČR nefungují tak dobře, jak by mohly a že v mnoha v oblastech stále zaostáváme za ostatními evropskými státy. Jednou jsem o tom diskutoval s ostatními Čechy, naprosto se mnou souhlasili, ale nebyli sto s danou situací ochotni něco dělat – považovali to za předem prohraný boj. Rovněž jsem se setkal s velkou neochotou přebírat a osvojovat si jakékoli postupy ze zahraničí. Když jsem navrhoval, aby se některé z nových postupů, které spolehlivě fungují v zahraničí, zavedly i u nás, setkával jsem se stále dokola se zatvrzelým odmítáním spojeným s argumentací typu: „Proč bychom se měli inspirovat tím, jak se to dělá v zahraničí? Náš způsob možná není perfektní, ale funguje.“ Toto mě ještě více utvrdilo v přesvědčení, že s tímto přístupem Česká republika nikdy nedosáhne realizace svého potenciálu.

Je zde mnoho oblastí, na které by země mohla být během svého postkomunistického vývoje pyšná; nicméně počáteční nadšení z možnosti utvářet budoucnost této země jakoby vyprchala. Tu a tam v dobách největší veřejné nespokojenosti nesouvisle vznikají občanská hnutí pro změnu, mají však často pouze omezený účinek a nefungují jako opravdový katalyzátor pro skutečnou a dlouhotrvající změnu. Zdá se mi, že naše republika trpí obecnou ztrátou směřování našeho dalšího vývoje, nedostatkem ambice překonat se a skepsí vůči možnosti změnit věci k lepšímu.

Když přemýšlíme o tom, kdo by měl vést pozitivní změnu v České republice, můžeme mít sklony k tomu uvažovat pouze o „velkých hráčích“ jako jsou vláda či politici. Zajisté jsou důležití, ale každý může podstatně přispět k rozvoji naší společnosti. Obzvláště v době, kdy ti, jež by měli vést, postrádají dostatek iniciativy k tomu tak učinit. Má zkušenost zatím byla, že když začne člověk dělat cokoliv, co by mohlo pozitivně ovlivnit rozvoj České republiky, tak bude po chvíli překvapen, kolik lidí je s ním ochotno společně táhnout za jeden provaz. Přeji obdobnou zkušenost každému z nás.