Pohled na Mubaraka přivázaného na nemocniční lůžko a zamčeného v kleci vyvolalo vlnu emocí nejen na Blízkém východě. Jako žralok, který byl schopný přežít jako druh od prehistorické doby, se Mubarak držel u moci přes 30 let a své protivníky tvrdě pronásledoval. Nakonec jeho vládu neukončil žádný vnější nepřítel, ale jeho vlastní lid. Co ale dál s nabytou svobodou?

Pro mnohý byl soudní proces s dříve mocným a nyní bezmocným vůdcem projevem spravedlnosti. Pro jiné to bylo nedůstojné veřejné ponížení osoby, která sice není bez viny, ale takovýto konec si nezasluhuje. Někteří američtí a izraelští politici vyzdvihli jeho schopnost dodržet své slovo, udržet mír s Izraelem a hrát roli prostředníka v arabsko-izraelském konflitku. Ať už byl jakýkoliv, byl pro mnohé symbolem stability - někým kdo občas spojoval dohromady domácí politické puzzle za užití kladiva, ale zároveň někým, kdo dokázal udržet různorodé síly pod svou kontrolou a zachovat základní prozápadní zahraničněpolitické zaměření své země. Mubarak vládl tak dlouho, že je těžké si Egypt bez jeho vlády představit, natož předvídat jeho budoucí vývoj.

Někteří komentátoři přirovnávají osudy Mubaraka a Saddáma Husajna - oba autoritářsky vládli několik desetiletí, oba trvdě potírali jakoukoliv opozici a je jim dávána vina za ekonomickou situaci svých zemí. Podobnosti  tu mezi těmito muži jsou, ale podobně jako u všech paralel, případy nejsou identické. Zváštností konce Mubaraka je skutečnost, že k jeho pádu a zatčení nebylo zapotřebí intervence cizích vojsk - Egypťané se o něj „postarali“ sami. Tímto se vytvořil na Blízkém východě precedens, který dodá lidem nové odhodlání vzepřít se proti své vládě. Z tohoto pohledu bylo soudní slyšení (živě vysílané Al Jazeerou do celého arabského světa) určitě důležitým povzbuzujícím impulsem pro další demokratizaci.

Obdobně jako Češi po roce 1989, jsou nyní Egypťané o mnohem více tvůrci svého vlastního osudu. To s sebou ale přináší několik výzev. V politické filozofii existuje rozlišení mezi negativní a pozitivní svobodou. Negativní svobodou je myšlena svoboda „od“ (od násilí, cenzury apod.), zatímco pozitivní svobodou je myšlena svoboda „k“ (např. k podnikání, svobodnému projevu apod.). Dokáží Egypťané plně využít své nově nabyté svobody jako šance změnit věci k lepšímu? Za špatný stav země je dle Egypťanů vinna Mubarakova vláda. Dokud však vládnul Mubarak, stagnace země byla připisována (ať už oprávněně či nikoliv) jeho osobě. Když je nyní odstraněn, tak odpovědnost za stav země padá na ně. 

Francouzský filozof Jean-Paul Sartre trefně popsal břímě svobody: „Člověk je prokletý darem svobody. Prokletý, protože sám sebe nestvořil a přesto je svobodný. Prokletý, protože od doby kdy byl vržen do tohoto světa, je zodpovědný za vše, co koná.“ Svoboda je mocným symbolem, využívaným i zneužívaným po dobu lidských dějin. Mnoho intervencí a násilí posledních dekád bylo legitimizováno „přinesením svobody“. Jsme občas tak posedlí nastolením jakéhosi „blaženého svobodného stavu“, aniž bychom se zastavili nad tím, co to ta svoboda vlastně je a jestli ji plně využíváme k přeměně nás samotných a našeho okolí. Jsme ochotni realizovat nabytou svobodu a stát se plně zodpovědnými za naše činy, bez svádění vlastního selhání na vnější okolnosti? Dokážeme plně realizovat pozitivní svobodu? Víme co to je vlastně svoboda? Jsme skutečně svobodni, nebo jsme stále v kleci? Bojíme se snad uvědomit si svou svobodu?

Držím palce lidem v Egyptě. Podobně jako my, mají před sebou ještě dlouhou cestu k pochopení svobody.