Na pana Václava Havla, stejně jako na další významné osobnosti polistopadového vývoje, máme rozporuplné názory. Ne každý s ním zcela souhlasí a ani to není nutné, ale v jedné věci Havel vyniká nad mnohými jinými, a již kvůli ní bychom si ho měli vážit. K získání či udržení si svého postavení nevyužíval negativní emoce a během celého svého veřejného působení se nesnížil k využívání mocných sil strachu a nenávisti.
Byť měl mnoho důvodů nesnášet příslušníky KSČ, netoužil po pomstě. Jako člověk, který byl léta vězněn a sledován, měl mnoho důvodů k nenávisti. Po náhlém dosednutí na trůn měl příležitost pomstít se těm, kteří ho věznili. Neučinil tak. Místo obviňování a dohánění ke spravedlnosti příslušníky minulého režimu zvolil odpuštění a obrátil list k budoucímu vývoji. Z morálního hlediska to byl jistě kontroverzní krok a do jisté míry nepochopitelný od někoho, kdo si zažil brutalitu režimu na vlastní kůži. Kdyby pomáhal lidem po Sametové revoluci ventilovat svou nenávist obdobně jako Vladimír Mečiar na Slovensku, lidé by mu nejspíše tleskali více.
Během jeho působení ve vrcholné politice nevyužíval pro politické účely strach z globalizace, muslimů, Bruselu, imigrantů a ani z totality levice či pravice. Přitom je akcentování strachu a negativních emocí ve vhodnou chvíli politicky velmi účinné. Nejen Hitler, ale plejáda dalších politiků v ČR a na celém světě těchto mocných sil využívají. Svým akcentováním lásky a pravdy se mohl oddálit na jisté emocionální rovině mnoho občanům, kteří vyžadovali spíše než abstraktní pojmy legitimazaci své frustrace a strachu. Ti politici, kteří posvěcují i tyto pocity, rezonují s obyvatelstvem více než ti, kteří jejich emoce nelegitimizují a naopak se je pokouší nad ně povznést.
V době, která je plná obav před nejistou budoucností, potřebujeme lidí jako je Václav Havel. Lidí, kteří věří, že pravda a láska skutečně zvítězí nad lží a nenávistí, a proto není zapotřebí se strachovat, panikařit, ani nenávidět. Věřit v pravdu a lásku neznamená být naivním či nerealistickým, koneckonců reálnost či realističnost definujeme my samotní. Věřit v pravdu a lásku neznamená ani být pasivním svědkem bezpráví a násilí okolního světa. Možná teprve víra v pravdu a lásku nám umožňuje zasahovat do okolního dění bez pocitu zoufalství a beznaděje. Blahopřeji všem, kteří v sobě nalézají sílu mít stále víru v pravdu a lásku.
