Filozof Hérakleitos z Efesu nahlížel na vesmírné dění jako věčně trvající zápas, který postupně směřuje k jeho nejlepšímu možnému stavu. Pro popis vztahu vesmírného rozumu k zápasu protikladů používá příměr chlapce, který hraje za obě strany v deskové hře- pokouší se skutečně vyhrát za obě strany a při se hře se tak stále více zdokonaluje. (Postřeh pod čarou: při některých soudobých online počítačových hrách jako Starcraft jsou programátory neustále upravovány poměry sil mezi bojujícími frakcemi tak, aby ani jedna neměla vítězství snažší; Hérakleitův chlapec hrající dámu sám proti sobě je tak v jistém smyslu podobný daným programátorům). Kosmický rozum není pro Hérakleita ničím již zcela dokonalým a statickým, ale naopak je to neustálý proces sebeutváření a vývoje a někdy se i vrací zpět.

Nejlepší lidský život je pro něj životem aktivního zápasu, a to jak vnitřního (ve snaze zdokonalovat neustále své já), tak i vnějšího ve smyslu překonávání vnějších překážek. Při překonávání vnějších překážek považuje za největší zkoušku střet se silným protivníkem. Nasnadě je paralela s touhou jistých východních bojových mistrů svého žáka tak dobře vytrénovat, aby jej samotného jednoho dne porazil. Žák je tak pozvbuzován toužit porazit tho nejsilnějšího protivníka, protože jen při střetu s ním dochází dokonalosti a mistr svého poslání. Slova písně U2 Cedars of Lebanon jsou také zajímavá v tomto ohledu: "Choose your enemies carefully ‘cos they will define you" („Vybírej si své protivníky opatrně, neboť tě budou definovat").

Přínosnost aktivního zápasu pro rozvoj je zdůrazněna také v biblických příbězích. Jákob byl Bohem požehnán a přejmenován na jméno Izrael (po kterém je pojmenován stejnojmenný stát) právě po boji Jákoba s neznámou bytostí, andělem či dokonce Bohem. Jákob byl v zápětí Bohem pojmenován Izrael, doslova "tím, který jako bohatýr/kníže bojuje s Bohem". Příběh Abraháma začíná v momentě, kdy byl Bohem vyslán z Chaldejského města Ur, aby objevil zemi zaslíbenou. Musel podstoupit proces, pohnout se z bodu a do bodu b. Obdobně Mojžíš byl se svým lidem „zaúkolován" dosažením země zaslíbené, byť se jim cesta stala málem osudnou. Izraelští proroci nenechávali svým vládcům klidného spaní poukazováním na potřebu neustále vést izraelský národ na cestě k vyšší morální dokonalosti. Z jiného kulturního okruhu také musel Homérův Odysseus podstoupit strastiplnou cestu plnou nebezpečí, aby dosáhl svého domovu a opětovně se setkal se svou chotí. Když Odysseu čteme, tak nás napíná a baví právě ta cesta, kterou podstoupil, než samotný cíl cesty. Odysseus bez úsilí, boje a strastí by byl stěží Odysseem hodným našeho obdivu.

Ježíšův výrok „nepřinesl jsem vám mír, ale meč" zajisté překvapil v dějinách nejednoho četnáře. Příchod Mesiáše byl očekáván s nadějným očekáváním, že konečně přinese lidem vnitřní i vnější mír. Římští okupanti budou vyhnáni a všem se bude žít v judském království navěky štastně. Ježíš však nepřinesl konec okupace (dokonce se k ní ani politicky nevyjadřoval) a příslibem trvalého vnitřního míru v duši již zde na zemi nikdy nedával. Výrok sv. Pavla o tom, aby křesťané byli „solí země" by šel interpretovat také tak, že křesťané mají být prvkem ve společnosti, který neustále provokuje, dráždí a posouvá své okolí k stále větší Boží blízkosti. Dokonce islámský džihád je především vnitřním bojem pro vzklíčení toho lepšího v nás, džihád mečem je pouze jednou formou džihádu, jehož užití je povoleno pouze ve výjimečných případech. Rumunský religionista Mircae Eliade postřehl, že v indické duchovnosti je člověk tím šťastnější, čím více se nalézá v tragické, „ztracenější" životní situaci. Proto se dle něj Indové domnívají, že bohové nemohou poznat absolutní svobodu, když žijí blaženým životem.

Mircae Eliade dále zdůraznil, jak byl judeo-křesťanský vliv na naší západní kulturu zcela zásadní. Dokonce koncept jakéhosi historického vývoje, pokroku a smyslu dějin přičítá právě již dávným Hebrejům. Svět se v jejich myšlení cyklicky neobnovoval, nezačínal a neumíral každý rok (jak běh událostí vnímaly ostatní kultury), ale podléhal Bohem stanovenému časovému horizontu, ve kterém manifestuje svou přítomnost. Z tohoto důvodu vnímali okolní děj historicky, směřující odněkud někam, a to z horšího k lepšímu (jisté pasáže Tanachu se však tomuto vnímání vymykají, jako třeba kniha Kazatel). Dějiny lidstva jsou tak procesem, neustálým bojem na cestě k výraznější Boží přítomnosti. Víra v možnost nastolení „lepšího a spravedlivějšího světa" je nadále patrná i v teoretických východiscích jak marxismu, tak kapitalismu (je zajímavé, že i tyto „nábožensky nevěřící" teorie „věří" v historický vývoj jimi preferovaným). Jsme součástí očekávání dějinného pokroku, a to společenského, ekonomického, vědeckého či morálního, aniž bychom si to mnohdy vůbec uvědomovali. Jedním z významných důvodů, proč západní civlizace dosáhla v posledních staletích největšího pokroku ve světě, může být právě tato judeo-křesťanská víra v možnost „završení dějin" usilovnou lidskou snahou o dokonalost.

Friedrich Nietzsche vkládá do úst svého Zarathustry následující slova: „A toto tajemství život sám mi projevil: „Hleď," pravil, „jsem tím, co vždy samo sebe musí přemáhati." (pasáž O přemáhání sebe samého). Nasnadě je srovnání s Hérakleitovým kosmickým rozumem, který se neustále zdokonaluje, trumfuje, „přemáhá" ve své hře se sebou a zároveň proti sobě. V Nietzschově vnímání je zapotřebí aktivního boje, aby se člověk osvobodil od vědomých či nevědomých pout a mohl se tak stát skutečně svobodným a žehnajícím veškerenstvu: „Stal jsem se tím, který žehná a říká Ano: a proto jsem zápolil dlouho a zápasníkem byl, abych si jednou k žehnání uvolnil ruce." (pasaž Před východem Slunce).

Carl Gustav Jung také poukazuje na potřebu vnitřního boje. Ve svých Esejích k současným událostem píše: „My psychologové jsme se naučili, přes dlouhé a bolestné zkušenosti, že při snaze zbavení pacienta jeho komplexů ho ochuzujete o jeho největší poklad. Můžete mu pouze pomoci stát se dostatečně vědomým svých komplexů a započít v něm vědomý konflikt uvnitř v jeho nitru." Demokracii považuje za vysoce psychologickou instituci a psychice prospěšnou, jelikož bere v potaz lidskou přirozenost a umožňuje jí do velké míry se moderovaným konfliktem manifestovat. 

Představa neustálého konfliktu se může jevit jako bezútěšná. Jsme odsouzeni k nekončícímu boji bez spočinutí? Pražský rabi Löw měl velmi zajímavé vnímání vztahu protikladů a z nich vyplývající konflikt a smír: všechny protiklady na světě, které proti sobě neustále „bojují", dle něj spojuje všechny bod uprostřed (hebrejsky emca) pod nímž vnímá existenci Boha, který zaručuje jejich existenci, je v obou protikladech obsažen, ale zároveň udržuje protiklady ve své odlišnosti- nejedná se tudíž o jakousi syntézu protikladů (později rozvinuté v myšlení Hegela), ale o jejich zachování ve své polaritě. Bůh představující holistický a harmonický aspekt, spočinutí a klid, je v jeho myšlení neustále obsažen ve všech konfliktech protikladů. Naprostá harmonie a neustálý konflikt by tak byly více jedno a to samé, než se nám může zdát. Neustálý boj protikladů je povyšován na „vyšší úroveň" právě díky působení bodu emca. Löwovo vnímání transcendentna se zdá tak být velmi podobné tomu Hérakleitovému kosmickému rozumu hrajícího dámu.

Možná se potřebujeme vydat na dlouhou pouť na poušti jako dávní Hebrejové. Bojovat jako Jákob anebo Nietzsche, bloudit jako Odysseus. Kýžený klid a spočinutí nás může čekat na konci cesty, ale možná je k nalezení i během boje. Mějme snad radši neklidný rok a plný usilovného boje právě proto, abychom v něm mohli nalézt skutečný klid.