Mixovat Krista s politikou je svízelné. To málo co se nám zachovalo z jeho výroků se tématu politiky vyhýbá. Představu politického Mesiáše, který přinese vysvobození z područí římské říše, se ani nepokusil naplnit a rezolutně ji odmítal. Co je císařovo císaři, ale do politiky nechtěl zabředávat. Jeho Království mělo být apolitického charakteru. Politice se ale nemůžeme vyhnout. Zahrabat si hlavu do písku a předstírat, že se nás netýká, jednoduše nelze. 

Když přemýšlím o Kristovi a české politice, tak mi vystává v mysli jediné- jeho slova na kříži: "Odpusť jim, neboť nevědí, co činí." Nevědí co činí národu a nevědí co činí sobě. Nevědí, že když korumpují a lžou, tak postihují dlouhodobě celý národ. Nevědí, že zraňují nejen národ, ale i sebe sama. Pokud to vědí, tak o to je to smutnější.

Upřímnost bolí, ale zároveň je velmi osvobozující. Jeden z Kristových výroků je: "Poznáte pravdu a pravda vás vysvobodí." Známe také slavnou Pilátovu otázku "Co je to pravda?", kterou Kristovi položil krátce předtím, než byl ukřižován. Kristus mu na ní neodpověděl, jen před ním tiše stál. Nechtěl mu tím Kristus možná naznačit, že pravdu nelze pojmenovat, že je to naprostá upřímnost, nehraní si na nic a na nikoho? Být tak upřímný, jako byl Kristus sám k sobě a vůči jiným? Popliván s královským rouchem a trnitou korunou na hlavě- paradox uctívaného krále a losera k pohrdání? Není upřímnost nahota a prázdnota, ale zároveň to nejvíce majestátní a krásné, čeho je jen lidská psychika schopná?

Neupřímnost vůči sobě i jiným má neblahé účinky. Psycholog C.G.Jung vysvětloval původ našich neuróz neochotou si přiznat stinné a nepříjemné stránky naší psychiky a smířit se s nimi. Jakmile něco potlačujeme a nechceme si to přiznat (nejsme upřímní), je to podle něj jen otázka času, kdy se potlačené začne manifestovat a dožadovat vědomého přijmutí. Neupřímností nastává disharmonie a tím i odcizení se sama sobě. Ztrácíme se v labyrintu svých lží, přicházíme o pravdivý odraz v zrcadle své duše.

Česká politická scéna je už tak prolhaná, že ji nevěříme ani nos mezi očima. Ironicky to vystihuje název strany Věci veřejné, která by se měla přejmenovat spíše na Věci neveřejné. Jisté věci, které známe z nahrávek, totiž neměly být věcí veřejnosti, veřejnost o nich neměla vědět. Nejsou ostatní politické strany ale také takovými Věcmi neveřejnými? A pokud ano, proč nemají odvahu se k tomu přiznat? Strach ze ztráty moci?

Být upřímný není snadné, ale je to osvobuzující. Svátek Velikonoc je svátkem nové naděje, zmrtvýchvstání, znovuzrození. Přeji našim politikům, aby v sobě nalezli odvahu být k sobě i k nám upřímní.