Kostky jsou vrženy. Je čas, abychom se s volbou prezidenta všichni smířili po svém. Jakožto vítěz voleb je pan Zeman první - ale zároveň skončil jako poslední po morální stránce. Žádný z dalších kandidátů se nesnížil k tak přízemním metodám, aby dosáhl na královské jablko. Pan Schwarzenberg odmítl mířit dolů jako jeho rival, a tím také přišel nejspíše o značný počet hlasů. Do popředí vyvstává výrok Ježíše, že poslední budou první a první poslední.

Zemanův boj o moc byl bez užití jakéhokoliv hodnotového soudu správný. Byť se musel rychle adaptovat na jiného protivníka než kterého měsíce čekal, tak to dokázal obratně a podařilo se mu vytvořit záhy mlživé sklo, přes které přiměl velký počet voličů nahlížet na jeho rivala. Domnělé slabé stránky rivala (za které kromě angažmá ve Vládě či spolupráci s Kalouskem nemohl) zveličil a překroutil je ad absurdum. Byl v jednoznačné ofenzivě a scénář bitev určoval on - ukázkovým příkladem byly jeho pečlivě formulované otázky na rivala ohledně Benešových dekretů. Pokud však uvedeme hodnotové soudy, tak na druhém kole volby nebylo nic správné.

Zlehčit tento fakt pouhým konstatováním, že útoky na protikandidáta jsou naprosté běžné, nelze. Alespoň v západních zemích by kampaň pana Zemana akceptovatelná nebyla. První Zemanův útok hned v reakci na výsledky prvního kola, že zatímco on byl označen mužem minulosti, tak pan Schwarzenberg je mužem současnosti jeho podílem na reformách současné Vlády, byl zcela legitimní a i po té morální akceptovatelný. Nicméně věci, které následovaly, by byly považovány za hranicí přijatelnosti v kterékoliv demokratické zemi: 1) Zemanovy šovinistické výroky ohledně znásilňování žen, aniž by se za svůj výrok omluvil, 2) jeho četné a opakované lži dokumentované v médiích a na stránce Demagog.cz, 3) kromě Bobošíkové nejvíce netransparentní financování kampaně ze všech kandidátů a neochota týmu Zemana vysvětlit původ financování a 4) podezřelé a neobjasněné vztahy s nebezpečnými přisluhovateli komunistického režimu (např. inzerce v deníku Blesk od bývalého důstojníka StB, nebo již přiznaná spolupráce na kampani panem Šloufem). 

Reakce prezidenta Klause na výsledek volby se slovy, že láska a pravda zvítězila nad lží a nenávistí je naprostý výsměch inteligenci voličů. Styl vedení Zemanovy kampaně, za který je přímo zodpovědný, byl prodchnut nenávistí a lží. To není domněnka, ale fakt. Na pováženou je pouze určit míru lži a nenávisti, což je ovšem svízelné dávat na jakoukoliv škálu. Zemanovo tažení nebylo tažením ve šlépějích Krista ani v tom nejmenším náznaku. Copak pan prezident nesledoval, jak často byl pan Zeman usvědčen ze strany médií hned z čisté lži? Copak neví o prohlášení pana Šloufa, jak se s panem Zemanem dohodli lhát voličům? Copak považuje styl vedení Zemanovy kampaně za důkaz lásky? 

Pan Zeman po volbě prohlásil, že chce vyjít vstříc voličům jeho rivala a být prezidentem všech. Těžko se tomu však věří, když jsme byli svědky způsobu, ve kterém vedl svou kampaň. Byla to kampaň silně konfrontační a pokud zde existovala propast mezi různými sektory české společnosti, tak je nyní daleko hlubší. Během voleb sázel se svými viditelnými i zákulisním pomocníky lidí typu pana Šloufa plevel fóbie a lživých nařčení a po jeho rozmnožení při vítězství voleb slibuje, že se jej chystá po ujmutí se funkce prezidenta vytrhat. Opakovaně však plevel použil a jeho vítězství mu jen potvrdilo, že plevel zasévat se mu vyplácí. Těžko lze tedy doufat, že plevel nevyužije při prosazování svých dalších kroků - je to pro něj totiž velmi zažitý způsob, jak se politicky prosadit.

Z pohledu úspěchu měřeného prestiží zastávané funkce je Zeman na vrcholu. Americký skladatel a písničkář Paul Simon zpívá v jedné písničce, že strop pro jednoho člověka může být pro jiného zemí. Úspěch je vždy relativní a těžko objektivní. Oscar Wilde kdysi napsal, že krása je v očích toho, kdo se dívá (beauty is in the eye of the beholder). Obdobně jako s krásou je tomu také s úspěchem. Konečně Ježíš uvedl svým výrokem další rovinu než tu běžnou, podle které měřit úspěch. Byť na výsledcích voleb nic nezměníme, tak nám tato první prezidentská přímá volba naskýtá možnost zamyslet se nad kritériem, podle kterého posuzujeme vítězství.