Je to až zarážející, jak se po smrti pana Havla prezident Klaus pouští znovu a znovu do svého předchůdce. Jakoby ho strašila představa, že se mu nepodařilo být více slavným a oblíbeným než panu Havlovi, byť se snažil po celé své funkční období zaujmout celý svět jak jen mohl. Pochválil ostudnou knihu svého kancléře ve které pan Hájek označil Havla za posluhovače Satana, při porážce ministra Schwarzenberga (Havlovi blízkého člověka) si vypůjčil slova Havla a prohlásil, že zvítězila láska a pravda, označil Havla za zloděje knihovny na Hradě a nyní v polském týdeníku označuje Havla za krajního levičáka, který nerespektoval jakoukoliv zemi ve světě.
Můžeme si říci, že už nemá cenu se Klausem zabývat. Za chvíli odejde z funkce a není třeba ho již řešit. Navíc je to jeho názor a netřeba jej komentovat. S tímto stanoviskem však nesouhlasím. Každý má právo říkat si co chce, ale když svobodně vyřčené slovo je lživé ve svém charakteru a démonizuje památku osobnosti, která si to v žádném případě nezaslouží, tak je hranice překročena. V tu chvíli je zapotřebí, aby veřejnost dala oné osobě červenou kartu. Pan Klaus, stále ještě ve funkci prezidenta, je totiž svou funkcí vzorem pro ostatní a jakmile je vzor špatný, tak je třeba se ozvat.
Vyrovnat se ve slávě panu Havlovi byl předem prohraný boj. Pan Klaus si to měl již dávno uvědomit a ušetřil by nás, ale i sebe personifikace kauzálních projevů ješitného ega. Pokus povýšit sebe samého ponižováním slavného již mrtvého není cestou k velikosti.
Pan Havel nebyl bez chyby a jeho odkaz jeho osoby není tabu, o kterém nelze diskutovat. Pokoušet se ho však ustavičně vyličovat v nenávisti zkresleném a lživém pohledu by se nemělo připustit. Pan Havel byl pro mnohé z nás člověkem, který nám imponoval a kterého jsme si vážili. Člověkem, který se snažil být laskavý i vůči těm, kteří mu tuto laskavost neprojevovali a ani neprojevují. Tančení pana Klause nad jeho hrobem je pro nás morálně nepřípustné. Pan Klaus by měl být na tuto skutečnost výrazně upozorněn.
