Čekal jsem od něj vždy nějaké to moudro. Pokaždé když jsem ho však slyšel, utkvěl mi v hlavě spíše jeho smích a až dětská lehkost a hravost, než nějaký vševysvětlující proslov. Tento aspekt jeho bytosti považuji pro mě za nejvíc fascinující. Po poslechu lidí se cítím všelijak- občas nadšeně a odlehčeně, až bych se vznášel do oblak, občas z nich mám pocit tíže, která se mě snaží s sebou také stáhnout. Vnímám tyto věci stále více, je to jakási vůně osobnosti. Z poslechu dalajlamy mám vždy pocit lehkosti, jako bych byl balón, jehož lana jsou odpoutávána od země. Žádné moudro, které bych čekal, žádné vysvětlení smyslu, logické vyřešení zapeklitého případu zvaného existence. A přitom- že by v lehkosti a smíchu spočívalo moudro?
Málokdy se poštěstí, že by nějaký filozofický citát prakticky zasáhl do života. Mě se to stalo před více než deseti lety, kdy jsem šel na Petřín s obtěžkanou myslí. Přihodilo se mi ten den něco, co mě zranilo a způsobilo mi tak špatnou náladu, že jsem si s ní nevěděl rady. Tak jsem vyrazil na Petřín- vzhůru k hledání smyslu, vzhůru k vysvobození, vzhůru ke snaze se překonat a hlavně zbavit se své blbé nálady. Jak jsem byl asi uprostřed kopce, napadla mě slova Nietzscheho v Tak pravil Zarathustra: „A když jsem viděl svého ďábla, shledal jsem ho vážným, důkladným, hlubokým, slavnostním: byl to duch tíže- jím padají všechny věci. Nikoli hněvem, leč smíchem se zabíjí. Vzhůru, zabme ducha tíže!“
Napadlo mě zasmát se tomu co prožívám, nebrat svou situaci tak vážně, ale nešlo mi to. Realita je přeci taková jaká je, a když se člověk cítí mizerně, tak se jednoduše cítí mizerně. Toť vše. Nelze si přeci namlouvat jinou realitu, než kterou zažíváme. Tak jsem šel dál ve své chmurné náladě. A opět: „zkus se zhluboka zasmát své situaci, vždyť není zas tak vážná," slyšel jsem uvnitř. Nešlo mi to. A pak napotřetí jsem slyšel ten hlas...a to jsem ani nevěděl jak, ale z plic se jakoby prolomila hráz a začal jsem se hlasitě smát na celé kolo. Nebylo to nic nucené, ale až nádherně přirozené. V tu chvíli ze mě vešekrá tíha spadla a já ještě sjel na zadku zasněžený Petřín v mokrých džínách. Ten prožitek mě silně ovlivnil a kdykoliv vidím sebe nebo další, jak se berou příliš vážně, či své problémy nebo víru, ideologii, tak si vzpomenu na tento svůj prožitek.
Nietzsche pak ve své knize také píše: "Vyšší vy lidé, vaše nejhorší zlo jest, že se nikdo z vás nenaučil tančit, jak tančit se má- tančit přes sebe samého! Co na tom, že jste se nezdařili! Co všechno je ještě možné! Naučte se tedy smát se smíchem, jenž se přežene přes vás samy! Zvedněte srdce, dobří vy tanečníci, vysoko! výš! A nezapomínejte ani na dobrý smích! Korunu toho, jenž se směje, tuto růžencovou korunu: vám, moji bratří, tu korunu házím! Smích jsem vyhlásil svatým vyšší vy lidé, naučte se mi- smát se!“
Dalajlama se vysmál svému titulu Jeho Svatost dalajlama- kéž bychom se také my dokázali vysmát všem svým titulům, funkcím a označením, které vytváří iluzi oddělenosti od běžného lidského údělu. Kéž bychom se naučili smát se a nebrat se tak vážně. Kéž bychom se naučili překonávat své chmury smíchem a smáli se i všem našim představám a očekáváním. Kéž bychom pochopili moudrost smíchu. Více dalajlamy na nás!
